Zastánci této společnosti si pochvalují několik věcí. První je to, že cesta Uberem je většinou levnější než běžné taxíky. Díky webové aplikaci máte dopředu představu, kolik zaplatíte, a cena se pak odečítá podle najetých kilometrů, takže je menší riziko, že vás řidič natáhne. Službu si také pochvalují ženy, a to díky tomu, že dopředu znají jméno a poznávací značku auta, se kterým pojedou. To se zdá jako maličkost, ale pro pocit bezpečí to znamená mnoho. Kromě toho, Uber má i sociální rozměr. Daleko více než v klasické taxislužbě se v něm uplatní lidé, kteří by jinak těžko hledali práci: matky samoživitelky, kterým vyhovuje naprosto pružná pracovní doba, cizinci s jazykovou bariérou, a další.

 
Tak v čem je problém? Uber roste rychle. Tak rychle, že nestačí najímat, a podle svědků vezme kohokoli, kdo vypadá alespoň trochu přijatelně. Řidiči nemusejí, na rozdíl od řidičů taxíku, skládat žádné zkoušky, takže začít pro tuto společnost jezdit je opravdu snadné. Možná až příliš. Druhým důvodem je i to, že Uber je, mírně řečeno, na štíru se zákony. Mnoho měst si stěžuje, že firma jim dluží miliony na daních, a bývalí zaměstnanci zase poukazují na prakticky nulovou ochranu pracovníků. Neexistuje tu placená nemocenská, oficiální volno ani příspěvek na penzi. A Uber, samo sebou, pije krev i licencovaným řidičům taxíků. Částečně je to samozřejmě konkurenční boj, ale v něčem mají pravdu. Jak jsme již řekli, zaměstnanci Uberu nemusejí skládat žádnou zkoušku, a auta nemusejí být, kromě malé nálepky, nijak označena. To, upozorňují taxikáři, nahrává nejen šlendriánu, ale i zločinu.

 
Takže, měl by Uber být postavený mimo zákon? V základu jde o dobrý nápad, a zakazovat ho je nesmysl. Je ale potřeba tlačit, aby společnost dodržovala zákon i místní regulace, a aby zaměstnanci měli u někoho zastání v případě problémů.