Lidé, kteří žijí v zemi, jejíž jazyk je uznán jako jeden ze světových, mají určitě nespornou výhodu. Nemusejí se učit žádný další. Jsou ale jazyky, kterými se hovoří pouze v jednom jediném státě. A ti mají smůlu. K takovým patří i Česká republika.

·        CO JE NÁM PLATNÉ, ŽE JE NAŠE ČEŠTINA OPRAVDU SKVOSTNÁ, KDYŽ SE S NÍ VE SVĚTĚ NEDOMLUVÍME.
Je tedy potřeba se naučit některý z těch, sice méně krásných, ale světových. Jeden cizí jazyk už je dnes naprostou samozřejmostí a nikdo se tomu nepodivuje. Ale uzákonit ještě druhý? Školy, které tuto praxi vyzkoušely, mají většinou rozporuplné pocity.
·        Bylo by jistě lepší nechat druhý jazyk jako volitelný předmět a nezařazovat ho do povinné výuky.
Jsou děti, které jsou na výuku jazyků méně nadané a ty by rozhodně dlouho krok se svými spolužáky nedržely. Jistě se to dá řešit doučováním. Učitelé, kteří mají s tímto problémem zkušenosti, mají na věc rozhodně jiný názor.
·        Děti, které nezvládají výuku ani prvního cizího jazyka, nebudou schopné zvládat výuku druhého.
·        A to ani s doučováním.
·         Pokud se to řekne zjednodušeně, tak si doučovaný žák přijde dvě hodiny navíc odsedět a jediné, co si z nekonečných hodin odnáší, jsou maximálně mozoly.

Všechny děti nejsou stejně nadané

Podle názorů některých učitelů by se měl druhý cizí jazyk povinně zavádět až na středních školách, které jsou tímto směrem orientovány. Na základní škole by mohla hrozit jedna nepříjemná situace. Žáček bude znát z každého jazyka jen část, která bude pro něho v praxi stejně nepoužitelná. Každý zkušený a rozumný pedagog říká, že je lépe, když dítě zná dokonale svůj rodný jazyk nežli více jazyků jen tak trochu.
·        Největším kamenem úrazu jsou školy, ve kterých se snaží integrovat i mírně mentálně postižené děti.
·        Pak by se muselo opět přistoupit ke znovuzavedení zvláštních škol.
·         Nebude to tedy spíše krok zpátky?